středa 9. března 2016

o filmech, který mi rozmrdaly mozek | část jedna

jedno z mých předsevzetí do letošního roku (na imaginárním seznamu figurovaly například věci jako přestat čumět 12 hodin denně na youtube, udělat si školu tak ať mě baví, přestat chlastat jak dán v pondělky a jiný užitečný věci) bylo začít se dívat znova na filmy. a ne jen na animáky, jelikož pro ty mám v srdci vyhrazený spešl místo, ale na co nejvíc co nejlepších filmů. tak se teda snažím a baví mě to. problém ovšem přichází, když o nich mám mluvit. 
jelikož nechci dopadnout jako anežka a jiřík (a zároveň od života vlastně nechci nic jinýho), řekla jsem si, že by byl možná dobrej nápad si občas sepsat alespoň sem co si o těch filmech myslím, jak se mi líbí a podobný žvásty. přecejen, jsem budoucí umělecký teoretik a kritik a profesionální hipster, tak bych mohla bejt schopná nějaký tý interpretace. tak tady teda je. 
filmy. take it or leave it.

Synecdoche, New York
"What was once before you - an exciting, mysterious future - is now behind you. Lived, understood, disappointing. You realize you are not special. You have struggled into existence, and are now slipping silently out of it. This is everyone’s experience. Every single one. The specifics hardly matter. Everyone’s everyone."

na úvod si dovolím svůj popisek kterej jsem házela na fejsíček. "kdo jsem a proč tu jsem, na co čekám a k čemu mi to je? nevím nic a líbí se mi to. málem mi praskla hlava" v podstatě bych nemusela říkat ani nic jinýho, nebo bych taky mohla popsat scénu po scéně a nemyslím si, že bych byla schopná vystihnout podstatu tohodle počinu líp. mozek zahnanej do kouta. všechno v piči.
synecdoche, new york jsem stahovala v balíku filmů, který 9gag (yep. možná trapný ale nezájem) doporučil mezi desíti nejlepšíma filozofickýma filmama od roku dvatisíce. ze začátku se tváří jako nevinnej film, třeba o rodině, whatever. nevím, jestli jsem někdy zajebala první dojem tak moc jako tady. myslím, že ne a doufám, že nemám takhle mizernej odhad i na lidi.
jestli se chcete zamyslet nad podstatou lidský existence, koukněte se. jestli se chcete brodit tak nejasnou ale tak skvěle zpracovanou uměleckou vizí jaká se jen tak nevidí (teď mluvím i o tý která stála za natočením snímku, i o tý která jediná svazuje film do alespoň nějakýho dejmetomu kompaktního celku), koukněte se. jestli máte rádi pocit, že nechápete vůbec nic, koukněte se. a koukněte se možná i víckrát.
tahle roztříštěná mozaika pohledu na smysl lidství, bytí, života, naplnění svýho účelu a seberealizace mě dostala jako dlouho nic. mý zoufalý výkřiky do tmy "co se to kurva děje, proč ten barák hoří, kdy už konečně příjde něco co chápu??" musel chtít vypustit snad každej, kdo tohle viděl.
je jedinečnost skutečná, nebo jsme všichni stejní / mají věci které děláme vůbec smysl, nebo jsme jen otroky sami sebe a neopodstatněných vizí, ve kterých vidíme budoucnost? / je vůbec budoucnost něco nad čím přemýšlet, čím se zatěžovat a nebo je čas s odstupem neskutečně relativní? / a na co vlastně čekáme?

Her
"It's like I'm reading a book and it's a book I deeply love. But I'm reading it slowly now. So the words are really far apart and the spaces between the words are almost infinite. I can still feel you, and the words of our story.. But it's in this endless space between the words that I'm finding myself now."

opět si dovolím pro začátek vykrást sama sebe a to sice výrokem: tohle otřáslo samotnou podstatou mýho bytí.
poslední dobou jsem fakt nechutně šťastnej člověk. jestli mi maj týct slzy, tak jedině štěstím, nebo dojetím. včera se ze mě ale stala brečící hysterka první třídy, když jsem se dívala na her. projely mnou všechny emoce, který už většinou neznám. ze všeho nejradši bych na tenhle film použila slovo "krásný", vyhrazený v mým slovníku zásadně pro věci co jsou smutný.
je dost možný, že jste o her slyšeli. týpek má vztah s operačním systémem, kterej mluví scarlett johanson. nezní to jako něco, co by mě mělo dostat až dak moc do kolen, jelikož logicky na scarlett nemůžu čumět když je počítač (neplést s filmem lucy, kterej je podle mýho skromnýho názoru největší zklamání všech dob.) a tím pádem z ní nemůžu chcípat. stejně jsem si ale po dokoukání musela jít hned zapálit a pustit si asleep od smiths abych se vůbec dokázala vrátit do relativní normálnosti.
jestli se nebudete zlobit, rozplynu se tady ještě nad pár formálnostma, než dojdu k tomu, proč jsem si přišla jak přejetá buldozerem. blízká budoucnost vykreslená v díle je pastva pro moje oči. kříží se tady naprosto parádní retro móda a barevný schéma s vizionářskýma vynálezama z budoucnosti a to tak nenuceně, že pokud nejste na tyhle věci úchyláci, vůbec vás to netrkne. kamera je nádherná. soundtrack je nádhernej. hlas scarlett je nádhernej. někdo se vyřádil na barevný korekci skoro tak, jako bych mu seděla za zadkem a říkala mu jak má co vypadat abych z toho byla totálně v hajzlu. dobrý končím, skoro hyperventiluju.
her pro mě není o nějakým sci-fi randění OS a člověka. je to pro mě o vztazích. je to o lásce, o touze sdílet s někým život. o osamělosti. o hledání sebe sama. o růstu jedince. o tom, jak i když člověk strašně moc chce a je dost možný, že i strašně moc miluje, stačit to nemusí. o tom, jak i když člověk ublížit nechce, je dost možný, že ublíží.
co činí naše emoce opravdovými? / co je podstatou vztahu mezi dvěma bytostmi? / dá se vůbec předat někomu část sebe bez toho aniž bychom přišli o možnost rozvoje? / play melancholy song. play a different melancholy song.


původně jsem tady chtěla dát filmy alespoň tři, ale jak se na to tak dívám, už takhle je to dlouhý jako svině, takže se těště na část dva! nebo netěšte, co já vím. já se těším, jelikož to znamená víc mindfucků pro mě a ty já ráda